Jména na Stanley cupu aneb kdo si zaslouží být vítěz

Zápis na Stanley cupu. Být zapsán na nejslavnější trofeji pro vítěze nejlepší ligy světa je snad snem každého hokejisty. Jde o výstup na hokejový Everest, jste na vrcholu, více již nelze získat. Tomuhle pocitu může konkurovat snad jen vítězství na Olympiádě, ale řekl bych, že pohár lorda Stanleyho je přeci jen o kousíček víc. Ovšem být součástí vítězného týmu automaticky neznamená vyrytí hokejistova jména na pohár ‒ musí splnit alespoň jednu podmínku...

Minimálně 41 zápasů (polovina z celkových 82) v základní části nebo alespoň jeden odehraný zápas ve finále. Pokud aspoň jedno splníte, můžete se radovat ‒ vaše jméno bude zvěčněno na poháru. Tyto podmínky mi však nepřijdou úplně šťastné.

Podmínka poloviny zápasů v základní části má celkem opodstatněný význam, dá se interpretovat tak, že na poháru by měli být zapsáni hráči, kteří měli skutečný vliv a přínos pro tým, tedy že odehráli podstatnou většinu, ne-li všechny zápasy. S tímto nelze rozporovat. Nicméně tak lze na pohár psát i ty hráče, kteří v klubu odehráli většinu základní části, ale před play-off přestoupili do jiného týmu.

NHL nesleduji tak dopodrobna a po pravdě nevím, jestli taková situace někdy nastala. Pokud zůstaneme v teoretické rovině, jeden příklad můžeme snadno nalézt ‒ pokud by se v uplynulé sezóně podařilo vyhrát NHL hokejistům Dallasu, vrytí jména na pohár by zřejmě neminulo českého beka Romana Poláka, i když do bojů o Stanley cup v bublině odmítl zasáhnout. Proč? Protože v základní soutěži odehrál více než polovinu zápasů. Jestli je to spravedlivé nebo ne, si musí každý vyhodnotit sám. Řekl bych, že Roman Polák by o ten zápis nestál, ale nárok by na něj měl.

Lépe znám české poměry a takový případ lze pomocí tuzemské nejvyšší soutěže demonstrovat. Pro zápis na Masarykův pohár žádná pravidla nejsou, vyrytí jmen pravděpodobně vedení soutěže konzultuje s kluby, ale tomu se věnovat nechci. Pro lepší interpretaci vložím krátkou vzpomínku:

30. listopadu 2018 jsem byl na zápase Komety Brno s Vítkovicemi. Brněnský klub si každoročně na zápas koncem listopadu připraví speciální program, slaví totiž narozeniny klubu. Ve zmíněném roce bylo součástí oslav i odhalení 13. plakety se jmény mistrů ligy, tentokrát z předešlé sezóny 2017/18. Na plaketu jsem se byl podívat a s překvapením jsem mezi mistry našel i jméno Vojtěch Němec.

Proč jsem byl překvapen? Vojta Němec byl totiž spolu s Lukášem Nahodilem těsně před uzávěrkou přestupů vyměněn z Brna do Mladé Boleslavi za Petra Holíka. Přijde mi, že vítězové by měli být pouze ti, kteří v týmu dokončili sezónu. Hlavně proto, že emoce a pocity z vítězství jsou mnohem víc, než medaile, poháry a plakety. Tím ovšem nechci Vojtovi Němcovi brát zásluhu na titulu, podíl na něm, byť jen ze základní části, taky má. Je ale zvláštní, že na plaketě nebyl i Nahodil, který odešel společně s ním, ani Tomáš Svoboda, který opustil Kometu jen o pár týdnů dříve a odehrál v základní části jen o 3 zápasy méně než Němec (34/31).

Je finále více než ostatní série?

NHL si to evidentně myslí, já mám s touto myšlenkou problém. Opět si můžeme ukázat příklad z roku 2018, tentokrát zůstaneme v NHL. Před uzávěrkou přestupů byli do týmu Washigton Capitals vytrejdováni dva čeští obránci: Michal Kempný z Chicaga a Jakub Jeřábek z Montrealu. Washingtonu se podařilo dostat až do finále, kde přemohl nováčka z Vegas a v hlavním městě USA mohli slavit zisk Stanley cupu. Kempný na poháru zapsán je, Jeřábek ne. Jak to?

Oba přišli do týmu těsně před koncem základní části a na podmínku 41 zápasů tak mohli automaticky zapomenout (Kempný 22, Jeřábek 11). Kempnému se však podařilo získat pevné místo v sestavě a vydržel v ní až do 6. zápasů finálové série, kdy kapitán Ovečkin pozvedl Stanley cup nad hlavu. Jeřábek takové štěstí neměl, v play-off odehrál jen dvě čtvrtfinálové klání a zbytek vyřazovacích bojů trávil jako zdravý náhradník. Jeho jméno tak na hokejovém grálu chybí.

Pokud tuto situaci vyženeme do extrému: představte si, že jste majitelem klubu v NHL a před play-off se vám podaří sehnat hráče největšího kalibru. Hvězda, která sbírá body a nahrávky každý zápas, tým šlape a postupuje sériemi play-off. Jenže v semifinále se vaše hvězda zraní a nemůže dále nastoupit. Týmu se však i bez něj podaří finále vyhrát, zmíněný hráč však nesplňuje ani jednu podmínku a právo na vyrytí jména nemá (je velmi pravděpodobné, že by mu NHL udělila výjimku, ale to teď nechme stranou).

Existuje lepší varianta?

Je mi jasné, že těmito dvěma pravidly, která platí asi 15 let, se chce NHL vyhnout tomu, aby byl na poháru zapsán každý, kdo "jednou prošel klubovou šatnou". Vyvarovat se případů podobným jako když v sezóně 1996/97 před odletem do NHL Martin Ručinský odehrál jeden zápas za Vsetín (1+1) a tamní klub mu pak poslal zlatou medaili, kterou ve zmíněné sezóně vyhrál. Ručinský o to ani moc nestál.

Ještě před závěrečným sumářem je nutné konstatovat, že každý tým má právo na pohár napsat 52 jmen. Vzhledem k tomu, že do zápasu NHL může nastoupit 20 hráčů (oproti ostatním ligám, kde je to 22), takže by to i s funkcionáři neměl být problém.

Takže jak bych změnil podmínky pro zápis na Stanley cup:

• Hráč musí být k datu posledního zápasu sezóny členem vítězné organizace
• Splnit podmínku A nebo B
• A: Odehrát alespoň třetinu utkání v základní části
• B: Odehrát alespoň jeden zápas v play-off

Když přidáme podmínku členství ve vítězné organizaci (zamezí případům jako Polák, Ručinský nebo Němec), nemusí být počet zápasů v základní části tak vysoký, snížil bych ho na 27 utkání, je to vstřícnější k dlouhodobým zraněním. Druhou podmínku bych vztáhl na celé play-off, aby se neopakoval případ Jeřábek.

Možná zbytečně moc keců kvůli takové pitomosti, říkáte si. Ale když vám kvůli špatně vymyšleným podmínkám unikne sladká tečka v podobě zápisu na pohár, kterou bude od příští sezóny hrát už 32 týmů, asi to naštve.

-lz-